Ukázka 1 - Poslední aristokratka

Kapitola: 13. 12.

Ráno nám přijeli odpojit elektřinu, protože nemáme zaplacené účty.
Josef se nás snažil přesvědčit, že elektřinu vlastně dohromady na nic nepotřebujeme a kromě toho je předražená. Topit můžeme v kachlových kamnech, svítit petrolejovými lampami a vodu ohřívat v kotli, jak se to na Kostce dělávalo až do roku 1927. Svůj proslov zakončil odvážným tvrzením, že elektrický proud působí na psychiku a dělá lidi nervózními. Mě ovšem mnohem víc znervóznila představa, jak si suším vlasy nad ohněm. Na moji stranu se přidal i dosud k Josefovi zcela loajální a submisivní pan Spock, který se odvážil namítnout, že obsluha kachlových kamen čítala tři lidi, kteří celou zimu nedělali nic jiného, než běhali po zámku a přikládali. Už dost na tom, že jako hypertonik musí topit ve skleníku.
Matce jsem Josefovo blouznění překládala raději jen namátkově, protože jsem se obávala, že by s jeho argumenty byla schopná souhlasit.
Návratu Kostky do devatenáctého století zabránila paní Tichá, která pohrozila okamžitou výpovědí, pokud jí nepojede vysavač, mražáky a umělá líheň na kuřata. Otec tedy uprosil muže od elektrárenské společnosti, aby nám elektřinu neodpojovali, oblekl si blejzr a odjel s nimi na ředitelství.
Odpoledne jsem s paní Tichou vysávala Himmlerovo apartmá. Ty čtyři místnosti, kde několikrát přenocoval Heinrich Himmler, jsou mnohem útulnější než náš byt a hlavně - mají koupelnu! Požádala jsem matku, aby se nad touto skutečností alespoň zamyslela, ale odmítla s tím, že nebude bydlet v bytě po nacistickém hrdlořezovi, kvůli němuž padl její dědeček Joe. Moji námitku, že jejího dědečka zastřelili Japonci na Filipínách, přešla mávnutím ruky.
Josef by proti našemu přestěhování kupodivu nic neměl, jenom mě upozornil, že Himmlerovo apartmá je v návštěvnické trase, takže bychom se museli smířit s tím, že nám přes byt budou chodit mufloni. (...) Potom lstivě dodal, že kdybychom Kostku pro muflony uzavřeli, můžeme bydlet, kde se nám zlíbí.
(strana 46-47)